
Glee - Jak to vlastně začalo
•název: Glee - Jak to vlastně začalo
•Autor: Sophia Lowell
•Nakladatelství : COO BOO
•Rok vydání: 2011
Všichni fanoušci Glee pozor! Tahle knížka je oficiální "prequel" k seriálu!
Každé velké vystoupení potřebuje zahřívací kolo - chcete vědět, co se dělo, než Glee převzal pan Schuester? Kdy si Rachel poprvé uvědomila, že Finn je víc než jen natvrdlý fotbalista? Jak začal tajný románek Pucka a Quinn? A jak Glee fungovalo, než získalo pořádného vůdce? No upřímně, zrovna jim to neladilo…
v celém článku taková "malá" ochutnávka ;)
Já osobně jí už mám doma a moc mě baví! Vaše Heggy.*♥
1
Kancelář ředitele Figginse, pondělí ráno

Rachel Berryová se jen na chvilku zastavila přede dveřmi kanceláře ředitele Figginse, aby si povytáhla podkolenky a uhladila boky manšestrové sukně. Její růžovo-zelený zapínací pulovr s bílými knoflíky jako by křičel Jedničkářka!. Řediteli Figginsovi však nebylo třeba připomínat, že Rachel je unikát. McKinleyova střední nebyla škola, kde by studenti chtěli vyčnívat. A Rachel vyčnívala.
"Dobré ráno, paní Goodrichová," vyslala Rachel svůj tisíciwattový úsměv k zakaboněné sekretářce. Paní Goodrichová byla vždycky cítit jako těsto na koblihy a z jakéhosi důvodu se na Rachel vždycky mračila. Zdálo se to nespravedlivé. Měla by být přece ráda, že do ředitelovy kanceláře vstupuje někdo jiný než mladistvý delikvent. "Je tam pan ředitel?"
"Jsi objednaná, Rachel?" Paní Goodrichová zírala na Rachel malinkýma očkama přes okraj bifokálních brýlí.
"Ne, ale pan ředitel mi řekl, že mě vždycky rád vidí." Rachel provanula kolem stolu paní Goodrichové a pocítila slabou chuť na něco sladkého. Když ve svých mokasínech tiše kráčela po opotřebovaném zátěžovém koberci a vcházela otevřenými dveřmi do ředitelovy kanceláře, pomyslela si, jaká je škoda, že si pan ředitel dosud nepořídil parkety. Rachel se však nedala smutnou existencí pana ředitele zdeptat. Dnes ne. Ředitel možná trčí v ubohé kanceláři v ubohé Limě v Ohiu, ale Rachel Berryová tu nezůstane navždy. Určitě ne, pokud k tomu bude moci také něco říct.
První rok na střední škole se Rachel moc nevydařil. Myslela si, že střední škola jí pomůže uvědomit si samu sebe a také lidem kolem ní ukáže, jak je výjimečná a nadaná. Místo toho pokaždé, když v hodině dějepisu zvedla ruku, aby nabídla - vždy správnou - odpověď, její spolužáci protáčeli panenky. Pokaždé, když vstala, aby na tabuli vyřešila - vždy správně - matematický příklad, někdo jí nastavil nohu. A kdykoli se přihlásila, že sehraje některou roli - obvykle hlavní - v některé Shakespearově hře, kterou četli v hodinách angličtiny u pana Horna, někdo začal remcat. Jenom v Limě byl zesměšňován ten, kdo toužil Limu opustit.
Vrcholem jejího ponížení se však stala nevydařená kampaň před volbou předsedkyně ročníku. Plakáty, které s takovou péčí vyrobila a zkombinovala na nich vlastenecké červené, bílé a modré pruhy se svými typickými zlatými hvězdami, měly téměř profesionální kvalitu. Ale všechny plakáty i ty chytlavé slogany, které vymyslela se svými táty, všelijak znesvětili její odpůrci. Někdo vzal fix a VOLTE BERRYOVOU - JE SKVĚLÁ přepsal na VOLTE BERRYOVOU - JE DĚSNÁ. Po volbách, které - dle očekávání - vyhrál oblíbený Sebastian Carmichael, požádala Rachel o přepočítání hlasů. Jessica Davenportová, jedna z oficiálních sčítaček hlasů, Rachel řekla, že žádný kandidát dosud neprohrál o tolik hlasů. V dějinách školy. Řekla, že hlasy dvakrát přepočítali, ale jen proto, že si mysleli, že se spletli. Nespletli.
"Rachel? Dobré jitro," vzhlédl ředitel Figgins od stolu. Oknem za ním bylo vidět na parkoviště pro studenty v celé své kráse. Studenti schovaní za auty si dávali poslední šluky z cigaret. Skupinka fotbalistů postávala kolem několika bažantů, možná jim vyhrožovali, že je zavřou do přenosných záchodů za tribunou na stadionu. "Dnes nemám čas. Někdo nalil padesát litrů borůvkového sirupu do bazénu a celý plavecký tým zmodral." Ztěžka si povzdychl. Když měl ředitel starosti, jeho slabý indický přízvuk byl mnohem nápadnější. Rachel jako dcera dvou homosexuálních otců ocenila fakt, že Lima se tolik liší od ostatních měst Středozápadu.
"Nerada ruším, pane řediteli, ale je to velmi důležité." Ladně usedla na jednu z židlí před Figginsovým stolem a pokusila se ignorovat neelegantní prdlavý zvuk, který se ozval z koženého sedáku, a pečlivě překřížila nohy. Ano, první ročník měla za sebou. Už to byla jen vzdálená vzpomínka.
"Ano, Rachel?" Figgins si promnul tmavé kruhy pod očima a Rachel na chvilku zapochybovala, jestli je u ředitele doma všechno v pořádku. Nikdy nevypadal moc spokojeně. "Proč mi rovnou nepovíš, o co jde?"
"Jak asi víte, pane řediteli, McKinleyova střední má zoufale omezený výběr tvůrčích možností pro umělecky zaměřené studenty, jako jsem já." Byla to pravda. Co si Rachel pamatovala, její otcové jí dovolovali hlásit se do všech kroužků, kam chtěla. Učila se step a balet a krátce i hip-hop. Chodila na zpěv, klavír, herectví. Na kurzy rétoriky. Na hudební improvizaci. Účastnila se soutěží krásy. Zkrátka všeho, kde měla možnost vyjít na jeviště.
Po přechodu na střední školu se však zdálo, že všechny příležitosti zmizely. Na střední škole to byla jen samá politika.
"Ano, tedy..." Ředitel Figgins si odhrnul vlasy s čela, čímž odhalil své postupující kouty. "Při škrtech v rozpočtu je to velice složité. Nevím, jestli s tím můžu něco udělat."
"Ale můžete, pane řediteli." Rachel byla přesvědčena, že když jí někdo odpoví "ne", bývá obvykle jen líný vymyslet, jak by se dalo říct "ano".
"Tak mi tedy poraď."
Ráno, když ve svém pokoji cvičila pravidelnou půlhodinku na orbitreku, si Rachel připravila celou řeč. Pevně věřila v holistickou medicínu. Ráno se probouzela časně, aby stihla buď kardiocvičení nebo jógu. Tento zvyk ji udržoval v rovnováze. "Uvědomila jsem si, že ve škole je jedna příležitost, která není dostatečně využívána. A já bych ji chtěla využít. Jsou to ranní hlášení." Přitom učinila pažemi rozmáchlé gesto, jako by právě oznamovala, kdo získal Oskara.
"Ale paní Applethorpová přece..."
"Já vím, pane řediteli." Paní Applethorpová zapisovala docházku a každé ráno, vždycky o první přestávce četla s elánem funebráka denní hlášení. "Napadlo mě, že by bylo spravedlivé umožnit i někomu jinému, aby to zkusil. Někomu, kdo by těm oznámením uměl dát opravdový šmrnc."
Rachel jen těžko dokázala sedět, když cítila, že je tak blízko úspěchu. Je snad lepší možnost jak upozornit na sebe a na svůj nádherný hlas? Nic jiného, co by se více podobalo rozhlasovému vysílání, škola neměla. A publikum by bylo vnímavé. Nikdo by nemohl přeladit! Nakonec mnohé významné celebrity začínaly v rádiu, třeba Whoopi Goldberg. I když nemá takový talent jako já, pomyslela si Rachel.
Ředitel Figgins se opřel v křesle. "Není to špatný nápad. Paní Applethorpová si stěžovala, že když stojí před mikrofonem, mívá závratě."
"Výborně!" zvolala Rachel. Porážka paní Applethorpové byla jejím vítězstvím.
Ředitel Figgins přikývl a stiskl rty ve varovné křivce. "Můžeš začít, ale jenom na zkoušku. Dva týdny." Podíval se na hodinky. "Začít můžeš už dnes, pokud stihneš doběhnout do prezenční kanceláře."
O deset minut později si Rachel upravila výšku mikrofonu a tvrdým kartáčem si pročísla vlasy. Bylo fuk, že ji nikdo neuvidí, chtěla vypadat co nejlépe. Scéna byla až příliš prostá. Prezenční kancelář neměla všechno vybavení, s nímž by Rachel ráda pracovala, ale hlavně že se něco děje.
"Zmáčkni červený čudlík a přečti ten papír," radila jí paní Applethorpová hlasitě, když couvala z hlasatelny s pletením v rukou.
"Děkuji,"odpověděla Rachel zdvořile, vděčná, že paní Applethorpová odchází. "Da da da da da da da da dáááá," zazpívala si tiše, aby si rozcvičila hlas. V břiše ji šimralo a cítila, jak se jí krev zběsile honí tepnami. Každá částečka jejího těla se probudila, jako kdyby po dlouhé, studené zimě náhle přišlo jaro. Tohle, to byla sama podstata scénického umění.
Stiskla červený čudlík.
"Dobré ráno, McKinleyova střední. U mikrofonu Rachel Berryová. Přináším vám denní oznámení." Zhluboka se nadechla. "Chtěla bych začít melodií z klasického muzikálu, který všichni známe a milujeme. Zpívání v dešti." A okamžitě spustila své pojetí písně "Good Morning". Když zpívala, představovala si, že její slova plynou přes reproduktory do každé třídy a všichni studenti jsou okouzleni krásou jejího hlasu. "Kdo to je? Rachel Berryová? Neuvěřitelné, ta je ale tak úžasně nadaná!" Nezdálo se, že by paní Applethorpová měla přijít a Rachel přerušit. Buď podlehla Rachelinu hlasu, nebo byla tak zabraná do pletení. Ať tak, či tak, Rachel věděla s jistotou, že právě zvítězila.
Když dozpívala, rychle se vrhla na přehled oznámení. "A teď dnešní zprávy. Doufám, že se všichni chystáte na podzimní hudební recitál ,Milujeme hudbu'!" Rachel si říkala, jestli by se neměla přihlásit. Bála se však, že škola ještě není dostatečně připravena, aby ji spatřila na scéně v celé její slávě.
"Dnes při obědě také začínají volby krále a královny sjezdu maturantů." Nuda, pomyslela si. Jako by výsledek volby krále a královny někdy překvapil. Vždycky to byla ta nejhezčí a nejblonďatější holka a kluk, který se nejvíc podobal Kenovi. "Královský pár bude vyhlášen a korunován na netrpělivě očekávaném maturitním plesu, který se koná příští pátek večer po fotbalovém utkání."
"A teď bych ráda vyhlásila držitele Zlaté hvězdy týdne, kterou uděluje Rachel Berryová. Bude to velmi unikátní cena a každý týden získá osoba, jež se nejvíce zasloužila o zlepšení života na McKinleyově střední." Tohle si vymyslela včera večer, zdálo se jí, že je víc než vhodné, aby i ona škole něco nabídla. "Tento týden chci udělit Zlatou hvězdu..." Pro efekt udělala pauzu. "Tento týden chci udělit Zlatou hvězdu sobě, za to, že jsem převzala ranní hlášení a znovu mu vdechla život." Byla ráda, že paní Applethorpová neposlouchá. Možná to bylo trochu přehnané, udělit první Zlatou hvězdu sobě, ale vždyť přece poskytla škole takovou službu. A co je vlastně špatného na tom, že se trochu pochválí, když to nikdo jiný neudělá? "Doufám, že jsem vám všem alespoň trochu rozjasnila ráno. Na shledanou zítra!"
Zmáčkla čudlík a zadívala se na mikrofon. Prsty se jí chvěly nadšením z úspěchu. Dokázala to! V novém školním roce učinila první velký krok ke svému cíli: stát se někým, koho budou všichni znát a obdivovat. A kdo ví? Možná ji příští rok zvolí za královnou maturitního plesu. Z té představy se celá roztetelila.
Rachel si hodila batůžek přes rameno a vyšla z prezenční kanceláře. Chodba byla plná studentů, kteří bouchali dvířky svých skříněk, a kluků, kteří se jako jindy plácali po zádech. Za pár minut začínala další hodina a Rachel se musela ještě dostat ke své skříňce. Tváře jí hořely vzrušením. Připadala si jako úplně nová žena.
Ale... zdálo se, že se na ni nikdo nedívá. Zírala na studenty, kteří ji lhostejně míjeli, jako by si neuvědomovali, jak úžasné představení za mikrofonem právě odehrála. Ale nejspíš jí všichni závidí talent, a proto to nechtějí připustit. Ta myšlenka ji trochu upokojila.
Podívala se na Sue Sylvesterovou, drsnou trenérku Rozinek, týmu roztleskávaček. Rachel se trochu napřímila. Trenérku Sylvesterovou neměla moc ráda, ale trochu ji obdivovala, jako ženu, která ze své situace dokáže vytěžit co nejvíc. Skončila sice jen coby trenérka roztleskávaček na střední škole, což pro ni bylo určitě velké zklamání, ale přitom uměla sestavit jeden z nejlepších týmů ve státě a už dvanáct let v řadě se s ním účastnila celostátních mistrovství. Skříně na trofeje, které lemovaly stěny hlavní chodby, přetékaly pozlacenými soškami roztleskávaček.
"Víš, doufám, že tě spolužáci za tu nechutnou sebereklamu sežerou zaživa." Trenérka Sylvesterová si zahákla palce o kapsy své červené teplákové bundy.
"Cože?" vyhrkla Rachel, ale trenérka Sylvesterová už odcházela. "Když se nepochválím sama, tak kdo to udělá?" volala za ní Rachel.
Když se Rachel otočila, zaslechla, jak někdo říká: "Tady máš Zlatou hvězdu." Viděla však jen chumel fotbalistů. Vzápětí jí do obličeje vletěl červený šplouch ledové tříště. Kluci šli dál a jejich smích se nesl chodbou.
Zhluboka se nadechla. Dostat šplouch, to pro ni nebylo nic nového. Fotbalisté už by si mohli vymyslet něco jiného. Minulý rok dostala šplouch nejmíň desetkrát. Proto měla ve skříňce pořád náhradní oblečení. Slušný pokus, hoši, ale abyste letos dostali Rachel Berryovou na kolena, musíte se víc snažit.
Hlavně že slyšeli její vysílání.
Všechno se změní, říkala si, když rázovala ke své skříňce a nevšímala si pohledů. Po krku jí stékal sladký led. McKinleyovu střední teď čekají dva velkolepé týdny a ona bude jejich středem.
Pak se převlékla do čistého svetru.















Jo?
to ani nevím
D